icon
AkreditaceAkreditace   PřihlášeníPřihlášení

  
Novinky Program Návštěvníci O festivalu Partneři Press Kontakt
MENU ▼

Fokus: Portugalsko


 
Tabu (2012, Miguel Gomes)Letošní sekce Fokus je kvantitativně na úrovni stejných sekcí v minulých letech (zhruba 40 celovečerních a krátkometrážních filmů), přesto se od programů připravených v minulosti odlišuje. Zatímco dříve představené kinematografie Islandu, Rumunska a Maďarska disponovaly jednotlivými filmy, žánry nebo režisérskými osobnostmi, které byly českému festivalovému divákovi alespoň částečně povědomé a známe (Fridrik Thór Fridriksson, rumunská nová vlna, Miklós Jancsó či István Szabó), Fokus věnovaný Portugalsku představuje neprobádanou, či dokonce exotickou kinematografii. Portugalsko, „země na konci Evropy“, je našemu kulturnímu vnímání velmi vzdálené. Velkou roli hraje i malá země a malý počet obyvatel a výsledkem je situace, že průměrně kulturně vzdělaný Čech možná dokáže identifikovat a správně zařadit hudební žánr fado, spisovatele Fernanda Pessoua či José Saramaga a režisérského barda Manoela de Oliveiru, ale pravděpodobně nikdy neviděl portugalský film. Hlavním cílem letošního Fokusu je co nejvyšší míra objevnosti a rozsahem i koncepčností unikátní představení portugalského filmu, jeho vývojových tendencí (specifika němého filmu, Novo cinema, současný festivalový film), rysů (oliveirovské divadlo ve filmu, stírání hranice mezi dokumentem a hraným filmem) a osobností (José Leitão de Barros, João César Monteiro, Manoel de Oliveira, Pedro Costa, João Pedro Rodrigues, Miguel Gomes).

První filmová projekce proběhla v Portugalsku v červnu roku 1896 (zhruba půl roku po pařížské světové premiéře bratří Lumiérů) v lisabonském Real Colyseu. Hned v tomto roce se objevily první portugalské filmy – kratičké dokumenty točené v lumiérovském duchu na statickou kameru, například zřetelná kopie Východu z továrny (La Sortie des usines Lumière, 1895) bratří Lumiérů s názvem Odchod dělníků z textilky Confiança (Saída do Pessoal Operário da Fábrica Confiança, 1896) režiséra Aurélia da Paz dos Reise, jež je považována za vůbec první portugalský snímek. Po několika letech se v Lisabonu objevila první kina (1904) a portugalští režiséři začali točit soustavněji a v lepší umělecké kvalitě, především dokumentární filmy. V průběhu desátých let minulého století vznikají první zásadní portugalské produkční společnosti (Invicta Film, Lusitânia Film) a objevují se výrazné autorské osobnosti, mezi nimiž vyčnívá režisér José Leitão de Barros, který se etabluje pozdním němým filmem (1930) Mořská Marie (v programu LFŠ), jenž je po Flahertyho Moaně z roku 1926 druhou dokufikcí (film natočený s herci, měl však působit jako dokument) světové kinematografie. Generace tvůrců nastupujících společně s Leitão de Barrosem představuje první tvůrčí vzepětí portugalské kinematografie, které bylo podepřeno dokonalou znalostí dobových hnutí a žánrů v němém filmu a osobními kontakty s tehdejšími velkými tvůrci (Sergej Ejzenštejn, Dziga Vertov). Do této první velké generace portugalského filmu patřili kromě Leitão de Barrose také António Lopés Ribeiro, Jorge Brum do Canto (jeho snímek Tanec svatého Víta věnovaný Marcelu L'Herbierovi uvádíme v programu) či tehdy mladý Manoel de Oliveira (krátký formalistický dokument Práce na řece Douro ovlivněný Waltherem Ruttmanem též uvádíme).

Vracím se domů (2001, Manoel de Oliveira)Á propos Manoel de Oliveira – z uvedení jeho jména v odstavci věnovanému portugalskému němému filmu je patrné, že tento letos 104letý tvůrce představuje personifikaci portugalské kinematografie, osobu procházející takřka celým jejím vývojem a jejími vzestupy a pády (relativně podobnou roli sehrál v tomto ohledu Otakar Vávra pro historii českého filmu). Z Oliveirovy tvorby představíme nejen první, ale také zatím předposlední snímek, segment v omnibusu Staré město, a zároveň výběr reprezentativních děl z  devíti dekád jeho neuvěřitelné kariéry. Oliveira, který dnes platí za jednoho z (žijících) klasiků světového filmu, je výjimečný především neustálou snahou o propojení filmu a odlišných uměleckých druhů, především pak divadla a opery. Většina jeho hraných filmů vykazuje větší či menší dávku divadelní stylizace (pečlivě zkomponovaná a „připravená“ scéna, dlouhé statické záběry, divadelní dialogy, dikce i herectví), některé případy lze považovat za specifickou formu autorského formálního experimentu, který nemá ve světě filmu mnoho obdob (například operní tragédie Kanibalové se zpívanými replikami, statickou stylizací a surrealistickým vyústěním). V současné době točí Manoel de Oliveira nový film.

Pokud se vrátíme zpět do historie, do doby přelomu zvukového a němého filmu, je nutno znovu zmínit jméno režiséra José Leitão de Barrose, který po úspěchu Mořské Marie zaznamenal další milník v historii portugalské kinematografie – je autorem prvního portugalského zvukového filmu Severa, jenž v dramaturgii letošního Fokusu spadá do tematické sekce věnované hudebnímu fenoménu fado. Fado (česky „osud“) je specifický portugalský hudební styl, jehož začátky se datují do 19. století a který vznikl v chudých předměstích Lisabonu a následně se rozšířil do celé země. K fadu patří tklivé melodie a texty plné smutku a specifické melancholie, v nichž se mísí drobné příběhy nešťastných osudů a lásek s velkým tragickým osudem Portugalska (stesk a deziluze obyvatel země, které kdysi patřila půlka světa). Kolekce filmů věnovaných tomuto tématu představí mix dokumentů a hraných filmů, seznámí nás s největšími interprety historie tohoto žánru, jakými byly Maria Severa-Onofriana (zmiňovaný snímek Severa) nebo Amália Rodriguesová (dokument Bruno de Almeida Umění Amálie).

Fragmenty filmu za almužnu (1972, João César Monteiro)Dalším klíčovým obdobím historie portugalské kinematografie byla 60. léta. Zatímco 30. a 40. léta jsou v historii portugalského filmu nazývána jako zlatý věk a vyznačují se pravidelnou standardní studiovou produkcí různých divácky přístupných žánrů, v 50. letech nastává pozvolný úpadek diváckého filmu. Šedesátá léta jsou ve znamení stylistické i autorské filmové obrody, zasahující mnoho teritorií v Evropě, ve znamení tzv. „nových vln“. Do tohoto proudu se směle zařazuje i portugalská verze nové vlny – Novo cinema (tento termín se užívá k odlišení podobného hnutí v brazilském filmu, které se normativně označuje naopak jako Cinema novo). Počátky hnutí Novo cinema, jemuž je věnována další část letošního Fokusu, se datují do roku 1963. Režisér Paulo Rocha tehdy natočil snímek Zelené roky, inspirovaný nejen italským neorealismem, ale především francouzskou novou vlnou. V příštích letech následovaly další a další díla mladých radikálních režisérů s velmi inovativní formou a stylem, například dokudrama Belarmino se dvěma propojujícími se formálními liniemi nebo existenciální drama Neděle odpoledne. Extrémním příkladem poetiky Novo cinema je snímek Fragmenty filmu za almužnu, esejistický pamflet namířený proti instituci rodiny i společnosti s experimentální formou a čistě subverzivním vyzněním. Fragmenty filmu za almužnu částečně symbolizují stále větší postupné prolínání filmů Novo cinema a eskalující politické situace, která vyvrcholila v roce 1974 známou karafiátovou revolucí, tedy levicovým pučem, jenž nekrvavě ukončil dekády trvající autoritářskou vládu diktátora Antónia Salazara a nastolil v portugalské politice demokratické směřování.

Z hlediska filmu je období mezi roky 1975 až 1985 poměrně nezajímavé. Na konci 80. let se nejosobitějšími díly (Můj případ, Kanibalové – v programu LFŠ) reinkarnuje osobnost věčného Manoela de Oliveiry a zároveň se zjevuje tvůrce, který bude definovat portugalský film až do současnosti – Pedro Costa. Již jeho svrchovaně originální debut Krev s výjimečně komponovaným obrazem ctícím tradice filmové historie a velké autory minulosti (Dreyer, Bresson, Tourneur) uhranul domácí a následně evropské festivalové publikum a všechny jeho další snímky byly pravidelně uváděny na předních světových filmových festivalech (Benátky, Cannes, Locarno, DVD s jeho filmy vyšlo v prestižním labelu Criterion Collection). Costův styl i výběr témat se v jeho dalších dílech jemně proměňovaly, přesto si udržel auru naprosté umělecké výjimečnosti a pozici jednoho z nejcitovanějších tvůrců autorského filmu posledních dekád, a to v celosvětovém kontextu.

Dům z lávy (1994, Pedro Costa)Pedro Costa (více informací v jeho profilu) se také stal vzorem pro další úspěšnou generaci portugalských filmařů, kteří debutovali na přelomu dvou tisíciletí a představují tvář současného portugalského filmu, prezentovaného na světových festivalech v objemu jako nikdy předtím. I přesto, že tito tvůrci jsou navzájem velmi odlišní a využívají často diametrálně jinou stylistiku, spojuje je úcta k tradici portugalského filmu a jeho autorům (kromě zmiňovaného Pedra Costy se každý portugalský tvůrce musí svým způsobem „utkat“ s Manoelem de Oliveirou) a také reflexe obecně důležitých portugalských témat (například komplikovaný vztah k bývalým koloniím – Kapverdské ostrovy, Mosambik – a z něj vyvěrající postkoloniální kocovina). Tři z nejvýraznějších tvůrců této generace jsou zastoupeni v programu LFŠ. Na prvním místě je nutné jmenovat oslnivou hvězdu cinefilů z posledních let Miguela Gomese, jehož výjimečný černobílý opus Tabu (dokonale komponovaný obraz á la Costova Krev, koloniální téma rezonující v symbolickém bloudění hrdinů mezi Lisabonem a Afrikou) se stal jedním z absolutních hitů loňského roku. João Pedro Rodrigues platí za jednoho z vůdčích mladých tvůrců zpracovávajících queer či LGBT témata – jeho filmy jsou zaplněné homosexuální láskou, drag umělci, transsexuály a především zdánlivě lacinou a kýčovitou stylizací navazující na Fassbindera. Ve výběru festivalu je snímek Umřít jako muž, vyprávějící přesmutný příběh stárnoucího transsexuála vystupujícího v drag show a zpívajícího fado (další tradiční žánr a téma). Posledním jménem, které je nutno zmínit, je mladý autor João Salaviza, který se zatím prezentoval pouze krátkými filmy – jeho debut Aréna získal Zlatou palmu pro nejlepší krátký film na festivalu v Cannes v roce 2009.

Salaviza personifikuje světlou budoucnost portugalské kinematografie, jež za více než století existence získala svá klíčová témata, své klasiky, své mezinárodní uznání i svoje „rozhněvané mladé muže“. Od snímku Odchod dělníků z textilky Confiança po Arénu či Tabu uběhla dlouhá cesta, lemovaná řadou neúspěchů a hluchých období, přesto si portugalský film v reprezentativním výběru na LFŠ dovoluje ukázat překvapivost, bohatost a mnohotvárnost. Neznámá a exotická kinematografie ze země na konci Evropy (dříve na konci světa) čeká na objevení…

Jan Jílek

 

NEPŘEHLÉDNĚTE


Všem milým účastníkům a filmovým fanouškům děkujeme za přízeň a těšíme se na setkání v příštím roce. Jubilejní 40. Letní filmová škola Uherské Hradiště se uskuteční 25. července – 2. srpna 2014.

Filmové listy





POŘADATEL


HLAVNÍ PARTNEŘI


FOTOGALERIE


POČASÍ ZÍTRA



Novinky Program Denní program Přehled cyklů Doprovodné akce Odborný program Hosté Návštěvníci Než vyrazíte Registrace Ubytování Promítací místa Mapa festivalu O festivalu Co je LFŠ Vizuální styl LFŠ Historie Ohlasy hostů Fotogalerie Press Press akreditace Ke stažení Ohlasy Partneři Záštity Mediální partneři Finanční podpora Spolupráce Kontakt


Všechna práva vyhrazena / © 2013 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin